Moje cesta po Srí Lance- cesta vlakem z Kandy do Elly

Jak už jsem zmínila, původná plán byl takový, že se z Kandy vydám na sever do bývalého královského města Polonnaruwa a následně na tzv. lví skálu Sigiriya. Jak už to tak bývá, plány jsou od toho, aby se dobrovolně či nedobrovolně nedodržovaly :) Vzhledem k tomu, že díky oslavám Nového roku nebyla doprava autobusem po dobu 2 dnů možná a ani vlakové spojení z Kandy nebylo  ideální (cesta by zabrala strašnou spoustu času, což by nabouralo další plán), a déle jsem se v Kandy a jeho okolí zdržovat nemínila, nezbylo než se vydat vlakem do horského města Ella a s těžkým srdcem se smířit s tím, že tato dvě místa ke své škodě neuvidím. No, aspoň o dva důvody víc, proč se na tenhle fantastický ostrov vrátit :)

Asi je vhodné zmínit, že cestování vlakem/autobusem je na Lance velmi, opravdu velmi levné, nečekejte však evropský způsob přepravy (ještě byste s láskou vzpomínali na ČSAD i ČD, to vám zaručuju:). Narozdíl od autobusů, jízdní řády vlaků skutečně existují (http://www.railway.gov.lk/). Vlaky i autobusy jsou velmi pomalé, cesty jsou tak zdlouhavé a většinou mimo vaši komfortní zónu (špína, příšerné vedro, často nenajdete místo k sezení). V některých vesničkách na nádraží vlak stojí docela dlouho (klidně i 20 minut), aby dal přednost vlaku jedoucímu do protisměru. Je to docela otrava, ale pánové těchto zastávek využívají prakticky (věřte, že návštěva "WC" ve vlaku je dost velkým zážitkem, pro ženy pak jde v podstatě o sci fiction), zatímco my ženy, nemajíce se kam schovat, jim jen tiše závidíme, nepijeme a procvičujeme si močový měchýř :)

Ve vlaku si můžete za příplatek (nicméně nijak dramatický, takže těm, co nemají až tak dobrodružnou povahu asi lze doporučit) zarezervovat I. a II. třídu, já jsme však chtěla poznat cestování s místními, takže III. třída byla jasnou volbou:) (ve II. třídě nemáte místo k sezení taky zaručené).

Jak se ovšem dalo očekávat, na svátky cestovala šílená spousta lidí, takže jsem si nejenže nesedla, já jsem 3 hodiny z celkem 5,5 hodinové jízdy v cca 35 stupních (pro představu vzdálenost cca 135 km) stála na jedné noze, a chvílemi snad ani to ne. Opravdu nekecám, tak narváno bylo.

Pro ilustraci foto při nástupu, kdy ještě byl prostor fotit, protože ještě nebyli všichni ve vlaku:) Pak už se nedalo ani pohnout:

První tři hodiny cesty jsem tak byla mírně znechucená, protože, byť jsem stála kousek od dveří, jsem neviděla nic z okolní krajiny, o které všichni cestovatelé na tomhle úseku železniční trati tak básní. Nicméně postupně jsem se probojovala ke dveřím (většinou se jezdí s otevřenými dveřmi), do kterých jsem si (konečně!) sedla a mohla jsem se kochat nekonečnou záplavou čajových plantáží...

O sezení ve dveřích vlaku by se snad dal napsat samostatný článek, lidi se o tato místa perou, dělají "psí kusy" a i bez nich se nejedná o zrovna bezpečný zvyk, jak jsem se na konci pobytu sama bohužel přesvědčila. I na tomto úseku železnice (Kandy-Ella) je celá řada nebezpečných míst, takže rozhodně nedoporučuju tak typické frajeřinky typu vystrkování nejrůznějších částí těla za jízdy z vlaku (co by člověk pro fotku na instáč neudělal, že), v některých místech (typicky tunely, ale i místa, kde byste to nečekali) je ale problematické dokonce i ono pověstné sezení ve dveřích s nohama na schůdkách, o kterém se dočtete snad v každém cestopise. Je asi dobré si uvědomit, že místní vlakem cestují často a tak asi narozdíl od turistů dobře vědí, ve kterých úsecích si můžou co dovolit. Tuto skutečnost si dobře uvědomují i zaměstnanci železnice, může se vám tak stát, že vám budou sezení ve dveřích vlaku zakazovat a věřte, že důvod k tomu mají.

Ella je malé horské městečko na konci světa, nicméně vzhledem k tomu, že se dlouhodobě těší velkému zájmu turistů (jde o dobrý výchozí bod pro treky do hor), najdete zde poměrně bohatou (vzhledem k velikosti tohoto místa) nabídku ubytování, restaurací, ale také např. kurzy vaření. Po dlouhé cestě a poté, co jsem se ubytovala (což neprobíhalo zrovna nejlíp, protože můj pan domácí vypadal na to, že Nový rok mohutně zapíjí už dva dny, během kterých si mj. nezkontroloval rezervaci ubytování přes booking, takže mě nečekal), jsem vyrazila na jídlo. Zakotvila jsem v restauraci La Ella Breeze, kterou tímto můžu doporučit. Pochutnala jsem si, jak jinak, na fish rice and curry:

Večer jsem netoužila po ničem jiném, než se po náročné cestě vyspat, ani v tomto ohledu mi však nebylo přáno. Pan domácí mě ubytoval pod podmínkou, že se spokojím s jiným (samozřejmě horším:) pokojem, a že se smířím s tím, že se nevyspím, protože bude slavit s rodinou a sousedy Nový rok. Dlouhé hodiny jsem tak poslouchala karaoke a indickou diskotéku a nechala se užírat únavou, frustrací z nedostatku spánku a krvežízivými komáry:). Vidina brzkého vstávání za účelem výšlapu do hor se tak zdála skutečně lákavá. Přiznám se, že touhle dobou byl pro mě srílanský Nový rok tím nejhorším svátkem světa vůbec :)